Silviu a Martina Skalovi jsem poznala v době, kdy jsem neprožívala úplně lehké životní období. A rozhodně se nejednalo o první takové období v mém životě. Léto 2020 – druhá vlna covidu se chystala, práci v kultuře jsem měla částečně pozastavenou, moje maminka byla několik měsíců po mozkové příhodě upoutána na lůžko a s těžkou demencí a já sama trpěla vážným autoimunitním onemocněním. Cítila jsem zmatenost, vyčerpání a hledala jsem „něco“, čeho bych se mohla chytit a nadechla se.
Silvia a Martin byli hosty pořadu Cesty k sobě, který jsem si náhodou pustila. Pohlazení po duši. Hned mi bylo sympatické, jak mluví, jak se smějí, jak se doplňují, jaké metody v práci s lidmi používají. Rozhodnutí zkontaktovat je bylo jasné a bez špetky zaváhání. Napsala jsem jim a při již rozběhlé druhé vlně covidu se vydala vlakem do Plzně. Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Objevila jsem dva milé lidi, dvě spřízněné duše a také čaj puerh! Jejich práce mě fascinovala, nikdy jsem nic takového nezažila. Neskutečně mě bavilo, jak se doplňovali, inspirovali a jak jsem se během těch více jak tří hodin sezení ani chvíli nenudila a nezapochybovala o správném směru.
Přestože byli Skalovi neskuteční, zároveň se nevznášeli nad zemí, žádné vostré ezo. Bylo mi jasné, že chci se Skalovými pokračovat, naslouchat, zkoušet vše nové a pozorovat, co se stane. Naše „spolupráce“ se vyvinula z osobních setkáních přes WhatsAppové hovory až mou roční účast v programu Pro život. Naučila jsem se několik velmi jednoduchých nástrojů, jak si pomoci v krizi a nespadnout znovu na dno.  
Co dalšího dodat? Myslím si, že vše klíčové bylo sděleno. Děkuji. Amen.