Zdarma

Jako malá holka jsem si přála velikou rodinu. Vždy jsem říkala, že chci mít alespoň šest dětí. Čas plynul a rány života jsem přestala počítat, jen život moje roky nikoliv. 
Každý rok jsem doufala, že tentokrát už se to povede. Že jsme oba zdraví a tak k nám miminko přijde. 
Život ale plynul jinak. A já procházela jedním neúspěšným těhotenstvím za druhým.

Vyzkoušela jsem vše dostupné. 
Od čajů, přes cvičení, doplňky stravy, až po léčitele. Od IVF, přes regrese, relaxační techniky, až po autosugesce.
Nic.
Měla jsem vedle sebe úžasného muže, ale ten mně rok za rokem objímal v kaluži krve při opakovaných potratech a šeptal mi do ucha, že to bude dobré.
Nebylo.
Prošli jsme všemi testy světa a po letech doktoři jen bezradně říkali: "Hmmm, to bude asi věkem."

Konstelace za konstelací. Regrese. Vnitřní práce. Proměna byla mým denním chlebem. Nevadilo mi to. Byla jsem ochotná změnit jakýkoliv postoj a v podstatě jít i do pekla, kdyby to bylo třeba.

Když mi bylo 38, na pokraji zoufalství jsem se zeptala svého nitra, co ještě mám udělat? Moje duše bez váhání odpověděla: "Napiš tu knihu."
Podlomily se mi nohy a zvedl žaludek. Jen to né!
Nějaké fantasy, možná romantický příběh, ale osobní pravdu!?

Psaní trvalo přes dva roky. Bylo to překonání sebe sama.
Ale měla jsem motivaci, kvůli které bych přešla světa kraj. V prosinci, na čtyřicáté narozeniny, jsem knihu dopsala a dostala malého kocourka. 
Byla bych knihu vylepšovala do konce života, moje duše však trvala na svém. Už to stačí.
Slíbila jsem, že ji vydám. I kdyby to měla být ta poslední věc v mém životě.
Pak přišel leden. Práce s editory, obal knihy, opravy, příprava křtu a taky těhotenský test. Nešla jsem k doktoru. "Nejdřív za tři měsíce," pomyslela jsem si. Prostě jsem se bála, že to zase nedopadne.

V knize je pasáž, kde sedím těhotná doma a v klíně mi leží kocour. Napsala jsem ji, ještě než se přihodila. Moje nitro už to vědělo.

Kniha je z období temné noci mé duše. Ale plní přání. Mě splnila to největší. 

Něco si přejte, až ji budete číst:)