175 denní konstelace

aneb půl roční zastavení

Často slyším lidi kolem mne říkat: "Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány... 🙂 "

A tak i my měli své plány a představy. Bylo před začátkem roku a mysl přesně věděla, co všechno by se dalo v následujícím roce stihnout a udělat!
Jenže Nový rok nám tentokrát začal ještě před vánoci. Přišel pěkně zhurta a nekompromisně.
Na štědrý den jsme nakonec, všechny tři ženy, seděly v čekárně nemocnice a doufaly, že nám dovolí vstoupit.
V tu chvíli jsem si nedokázala představit, co to vlastně znamená. Ovšem to asi nikdo.

Táta se vzbudil v bezvládném stavu. Mluvil, ale polovina těla nespolupracovala.
Během dalších týdnů jsme měly možnost jej párkrát navštívit, ale pokaždé vypadal hůř a hůř. Ztrácel se a bolest v jeho očích byla těžko únosná.

Konstelace, do které jsme byli vtaženi, byla rozehraná.

Dotklo se to nás všech, napříč rodinami. Stav, kdy nebyl ani živý ani mrtvý, udával tón podivné árii.

Týdny ubíhaly a moje poslední návštěva nemocnice, při které po celou dobu plakal a já se přitom snažila mu ostříhat nehty, mne postavila do situace, kdy šlo o život. Nemohla jsem několik nocí spát, věděla jsem, že pokud tam zůstane, už ho nikdy neuvidím.

Pohyb v konstelaci stojí úsilí. Každá změna vyžaduje určitý druh překonání sama sebe.

Netušila jsem, že první krok bude znamenat postavit se čelem nemocnici. Být asertivní vůči doktorům a každou jejich informaci zpracovat citem. Pro kontrolu. Abych vnitřně bezpečně věděla, že mají data, ale nemají VŠECHNA data, tudíž nemohou vědět vše.
Abych se přes cit zas a znovu opřela o to nejpřesnější co mám. O nitro. O střed. O srdce.

Netušila jsem, že další krok bude přesvědčit rodinu. Že i oni  se bojí a raději chtějí nechat tátův život v rukách "odborníků". Doufajíc, že to s ním přeci instituce myslí dobře.

A rozhodně jsem netušila, co to bude znamenat pro nás.

Překopali jsme náš život. Domluvili jsme se, že uděláme všechno proto, aby nám jej z nemocnice dali. A tak jedno ráno přijela sanitka, která nám téměř bezvládné tělo uložila do připraveného pokoje.


Hleděli jsme na sebe s Martinem a jeden v druhém hledali odpověď, tváří v tvář nehybnému tělu. Mysl pracovala a vykřikovala strachem, jestli nám do rána neumře.

Myslím, že tohle byl moment, který si budeme navždy pamatovat.

Naší zkouškou bylo samotné rozhodnutí následovat hlas srdce, který jasně říkal,
že doktoři nemají tak úplně pravdu.
Všechno, co tak často říkáme, jsme mohli zužitkovat v praxi.
Hlava se propadala do strachů a pochybností. Bylo vaše rozhodnutí správné? Jste si jistí? Dokážete si to ustát?
A já ji sledovala.

My jsme ale náš krok už udělali a poslouchat slepě hlavu by bylo příliš pošetilé.
Den po dni, hodinu po hodině, bylo třeba dělat pořád to samé. Vracet se do své integrity, do svého citu a jednoduše věnovat čas a energii jedinému rozhodnutí - aby tátovy bylo lépe.

Konstelace tekla dál a emoce napříč rodinou pracovaly.

Náš pohyb pohnul všemi. To bylo krásné. Moje sestra pomáhala tak moc, že bych si to těžko kdy dokázala představit.


Přesto si zpětně dobře uvědomuji, že snaha a důvěra v život je jen jedna strana mince.
Z konstelací a astrologie mám tu zkušenost, že váhy života většinou fungují půl na půl. Někdy je dovoleno. Někdy není. O tom píšu víc tady:

https://www.skalacenter.com/je-nas-osud-hvezdami-predurcen/


Člověk má možnost projevit svobodnou vůli a často mu celý vesmír vyjde vstříc.
Ale i v našem případě, to tak být nemuselo.

Cítím vděčnost, že jsem tátu mohla z nemocnice odvézt. Vděčnost, že mne můj muž podpořil. Vděčnost, že už mám v sobě dostatek síly, abych dokázala ustát takové rozhodnutí, přesto že by si jej doktoři rádi "nechali".
Vděčnost, že jsem mohla s tátou strávit skoro půl roku. To už se opakovat nebude:)
Vděčnost, že spolupracoval, neb pokud by nechtěl, těžko bychom něco zmohli. Vděčnost, že zase chodí a mohl se vrátit ke svému životu. Vděčnost, že jej naše malinká dcera mohla vodit za ruku...
Vděčnost, že jsme se v konstelaci vědomě pohnuli a to místo si ustáli.

V mém případě jsou hranice velikým tématem. Citlivý lidé si je těžko ochraňují. Pár mých vlastních postřehů zmiňuji zde:

https://www.skalacenter.com/7-znaku-velmi-citlivych-lidi/


Jestli je těžká situace katastrofou anebo požehnáním, záleží na úhlu pohledu.

Je to prostě na nás. Každý se můžeme rozhodnout a vyjít ze situace silnější. Pokornější. Moudřejší.
Rozhodnutí je otázkou každého momentu. Každé vteřiny. Dennodenně se vracím k rozhodnutí podporující štěstí, pro pohled důvěry, pro vnímání krásy, pro pochopení, pro mír, pro laskavost.
Život je složený z miliónu miliard jednotlivých rozhodnutí a ty potom mohou tvořit to, čemu říkám šťastný život.

A při rozhodování používám moji oblíbenou otázku (když má mysl kohokoliv tendenci vychytračit nějaké jiné rozhodnutí, než to skutečně nejlepší pro všechny:):

"Na co budeme na samotném konci myslet?"

Já mám tátu. Všechno ostatní je jedno.

Děkuji. Děkuji. Děkuji.
Silvia

https://www.skalacenter.com/konstelace/

Nejnovější příspěvky

Archivy

Kontakty

Silvia       +420 775 362 796
Martin     +420 777 153 648
E-mail:     skalacenterinfo@gmail.com

FIO účet: 2901754458/2010

Jsme na sítích:

Copyright 2025 © All Rights Reserved