Tak mi přišlo, že je dobrý čas napsat pár slov o odporu🙂

Narodíme se do nějakého prostředí. Naučíme se kulturu dané země. Jsme vychováni dospělými a ti nám také vysvětlí a předají své vlastní zkušenosti a názory na svět.
Víme tedy, co je správné (tedy dobré) a také, co je špatné (čili zlé). Přijmeme názory, ať již převzaté anebo ty, co vznikli z našich životních událostí (zkušeností) a považujeme je opět za "správné".
Přidá se k tomu ještě několik našich strachů, které přímo pramení z odmítání částí sebe sama. Opět se jedná o strachy, které vznikly buď zkušenostmi anebo "příběhy", jenž jsme poslouchali od jiných.
Například hrůza z myší, hadů, pavouků anebo třeba z žab. Strach z mužů, strach z žen, strach z velkých psů, strach z koček, strach z autorit, strach z aut, tmy, výšek, vody... a potom samozřejmě strach z chudoby, nemoci, samoty, bezmoci, smrti...

Následně v momentě, kdy se potkáme s čímkoliv, co se vymyká, s něčím co nepatří do naší množiny - správné, přijatelné, dobré - pociťujeme ne komfort, odpor, hněv, paniku anebo averzi.

Říkáme věci jako: "To je nechutné. To je na mne příliš. Tohle jednání fakt nesnáším."

Anebo pokud jsme "vědomí" o trochu méně, jednoduše se "toho" bojíme. Pociťujeme strach (který je očividně např. ohledně strachu z myší anebo žab, jenž jsou neškodné) iracionální a jakoby neodůvodněný.
Přeci jen se nejedná o strach, který by nás varoval před smrtelným nebezpečím padající laviny anebo před přicházejícím zlodějem do domu.

Aghora, které jsem se chtěla dotknout, je cesta extrémní, přesto se mi velmi hodí jako příklad pro vysvětlení.

Vyzáblí muži s nekonečnými dredy, kteří potírají své tělo popelem z lidských ostatků, sedí v prostorách kremačního místa a na malém ohýnku si v lidské lebce vaří rýži, nejsou jen dobrým zdrojem pro bažícího fotografa.
Jsou skvělým zdrojem i pro zamyšlení.

Ghora v sanskrtu znamená něco hrozivého. Tak děsivého, že nás to přiměje nehybně slepě hledět s otevřenou pusou a nepochopením v očích.
A v zase vyjadřuje zápor. Čili něco jako naše Ne.

Toto samotné slovo v podstatě vysvětluje extrémní cestu z davu vyčnívajících Aghorů.
Cestu NEODPORU.
Podstatou cesty je jako u všech védských variant sadhana, tedy snaha o dosažení vědomější verze sebe sama skrze meditace a zpívání manter, včetně ostatních podpůrných rituálních technik. Ovšem u Aghorů je její zaměření především na věci, které v nás vzbuzují silné emoce.
Aghorové se zaměřují na všechno, co ve svém životě považují za špatné, zlé, odpudivé, na všechno co nepřijímají.

Jejich VNITŘNÍ ODPOR je jim skvělým KOMPASEM, mluvícím přesně o směru, kterým se potřebují vydat (aby se posunuli).

Nebudou sedět na uschlém mrtvém těle, pokud to s nimi nic nedělá anebo si na to za dlouhé roky už jednoduše zvykli (jakkoli absurdně toto může znít).
Jestliže jejich niternou výzvou je požití vlastních výkalů, budou se raději věnovat této činnosti. Jestliže v nich vzbuzuje odpor jezení lidského masa, půjdou tímto směrem. Pokud najdou vnitřní odpor (nebo strach) k alkoholu, krvi, těžké nemoci, vydají se tím směrem. Jestliže si nedokáží představit den bez jídla, budou se postit.

Tato činnost není nekontrolovaná. Je to velice vědomý proces, který bývá pod ochranou a dohledem některého z Gurú, aby se daný člověk, na cestě neztratil (a nestal se z něj blázen, alkoholik ani jinak závislý jedinec).

Krok za krokem, denně, postupně, vystavují svoji bytost věcem, které v nich vzbuzují odpor. Není to o získávání resistence, spíše o změně pohledu.
V cestopisech často vidíme, že v některých částech světa lidé konzumují hady nebo pavouky, což je pro nás jen těžko představitelné. Ale jako princip to poslouží.
U nás je "normální" dát si k obědu knedlo-vepřo-zelo a přesto by právě toto jídlo v někom jiném mohlo vzbudit silnou vlnu odporu.
V podstatě by se dalo říci, že náš kulturní základ vysokou měrou určuje, co nám bude připadat v pořádku a co nikoliv.

Cílem Aghorů je odstranit co nejvíce odporů, co nejvíce věcí, které vnitřně považují za zlé. Protože, čím více věcí budou schopni přijmout, tím více se přiblíží jednotě, ve které zlé a dobré samozřejmě neexistuje.
Jejich cílem je mír.

Cílem je dosažení vnitřního stavu neboje, skrze posilování sebe sama a vystavování se věcí, se kterými nesouhlasíme a bojujeme s nimi.

Je pravda, že v případě Aghorů se jedná o cestu, jenž skutečně není pro každého. Museli být ochotni vzdát se veškerých sociálních kontaktů, rodiny, přátel, domova a všeho, co bychom mohli považovat za "normální život".
Ovšem způsob, kterým nahlížejí na život může být minimálně inspirativní.

Když nalezneme vědomě něco, co nás vnitřně vždycky bezpečně irituje. S čím nesouhlasíme. Vadí nám to a přáli bychom si, aby to tady na planetě neexistovalo. Anebo klidně i "někoho":) můžeme vědomě tento odpor zpracovávat.

Můžeme si danou osobu představit a pro dýchávat, čím v nás tolik rezonuje. 
V případě strachu ze žab, můžeme hledět na obrázek žáby anebo si ve zverimexu stoupnout k akvárku a cítit všechny emoce, které se při kontaktu nebo pohledu na ni objeví. 
Třeba ji časem dokážeme i pohladit:)

Toto můžeme dělat pravidelně. Ano, možná se jedná v některých případech o práci celoživotní, ale nic, co tady na Zemi vykonáme, nebude nikdy ztraceno.

V případě Aghorů se jedná o cestu k větší svobodě. To je i důvod, proč nemají trvalý domov, ale potulují se po světě. A je to i důvod jejich neuhlazeného divoké vzhledu, aby nelpěli na těle. Aby nelpěli na fiktivní jistotě.
Uvědomují si, že pokud přestanou hledět na cokoliv, co jim může připadat nechutné, bez soudu (a přitom je to jen součástí tohoto světa - přírody), přibližují se tím Bohu.

Pokud v materiálním světě je králíček nádherné zvíře, ale šváb je odporný, jedná se jen a pouze o myšlenkový koncept. Jestliže hledíme na svět přes takové filtry, nejsme schopni jej vidět, jakým je. Vidíme téměř vždy jen projekci toho, co chceme vidět. Ostatní vjemy naše mysl buď přímo eliminuje anebo je přehlídne.
Aghorové touží po pravdě. Po pravdivějším prožitku.
Jejich první cesta vede přes smrt, neb ta je tabu a děs téměř pro každou lidskou bytost. Přestože všichni od narození víme, že zemřeme.

Proto sedí a hledí na upalované mrtvoly. Aby je to přivedlo do přítomného okamžiku.
Aby bohové jako Bhairava anebo Kálí stáli po jejich boku pořád. Aby jim připomínali pomíjivost každého okamžiku a pravdu, která říká, že nikdo z nás neví, kdy toto všechno skončí.

Aby si neustále uvědomovali, že kdykoliv mohou zemřít.

Srdečně děkuji❤
Silvia