Celý náš vesmír, úplně všechno co známe včetně nás samotných, se neustále mění. Pohyb představuje život. Země se točí, den se střídá s nocí, jaro s létem. Jen mrtvé leží a nehýbe se a nakonec také podléhá změně, tleje a vrací se do země, mění se v zem.

Přesto, když se budeme bavit o naší změně, většina z nás pocítí strach, objeví se touha po kontrole nad situací a než se finálně rozhodneme k prvnímu kroku, ještě pro jistotu několikrát vycouváme a budeme si přát mít více času na přípravu. Snad, abychom se s tím “novým” mohli vyrovnat, ujasnili si, co si opravdu přejeme anebo abychom sami sebe přesvědčili, že tentokrát to dokážeme a že jsou nám hvězdy i čas nakloněny.

Jenže, jak jsem zmiňovala už v článku o vnitřním dítěti, flexibilita, schopnost proměny a následně progresu je známkou mládí, známkou samotného života a svobodného proudění v souladu s ním. Když nebudu ochotna se měnit, přijímat nové názory, hledět s jistou pravidelností novýma očima na svět, stanu se postupně rigidní, kostnatě strnulou a velice rychle i mrtvou (nebo “mrtvou zaživa”).

Nic není věčné

Pohyb a změna jsou nedílnou součástí života. Nic nelze udržet navždy neměnné. To by mohlo nahrávat skutečnosti tento fakt jednoduše přijmout a využít ku svému prospěchu v každodenním životě. Konkrétní kroky pro uskutečnění jakkékoli změny jsou si víceméně podobné.

Jako první rozhodně stojí za zmínku, že naše realita je tvořena námi – to znamená – co vnímám venku, to co zažívám denodenně, povstává primárně ze mě. Pak je jasné, že cokoli transformuju v sobě, se následně projeví v mém světě a pokud konám změny vědomě, zaznamenám tuto změnu, všimnu si uvolnění, co dříve nešlo, najednou jde a každý další krok (každý další zpracovaný strach, blok, trauma…) bude následně snazší překonat. Budu mít v sobě zkušenost a už budu přibližně vědět, jak na to.

Pokud si přejeme v životě vytvořit prostor pro něco nového, pro něco, co bychom si přáli, také se to projeví jako potřeba uvolnit místo. To znamená, že většinou z našeho života i cosi odejde.
Logicky je nejlepší pokud odevzdáme něco staré, nefunkční, již “mrtvé”. Lepit mnohokrát rozbitý hrnek nejde do nekonečna. Tedy ono to jde, ale každý nový pokus stojí více úsilí a práce. Prostě nelze vyloučit, že i ze slepeného hrnečku bude někudy unikat tekutina.

Z tohoto pohledu je jistá nostalgie pochopitelná. Jestliže se přeci jen rozhodneme změnit, nebudeme tou samou osobou, kterou jsme byli před lety a může se stát, že setkání se starým známým bude provázet věta: “… skoro tě nepoznávám”.
Ovšem konec konců je to náš život a my se rozhodujeme pro zdraví, štěstí a radost – i když to může třeba znamenat nesouhlas ze strany blízkých osob, protože se nacházejí v jiném spektru reality. Ale i tady bych opakovala, že strach je představa a jako každá představa, se nemusí naplnit! Možná ten starý známý naopak řekne: “… skoro tě nepoznávám… ty jsi ale vyrostl, ty máš odvahu, štěstí, takhle spokojeného jsem tě snad nikdy neviděl… to mě moc těší:)”.

Určit směr

Jsme to my, kdo si volí směr našeho vývoje, cestu našeho života. Vyjádřit do konkrétní podoby svoje sny a znát záměr je dalším krokem značně usnadňujícím snažení. Když víme, co chceme změnit a jaký bychom si přáli výsledek, zaměření snahy daným směrem se stane srozumitelným celé naší bytosti a my budeme vědět, jak dál.

Přesto některá přání bývají dvousečná.

Přál bych si novou práci, ale chci si zachovat pocit jistoty, který mám v té staré, potažmo známé práci.
Přál bych si mít lepší fyzickou kondici, ale nechci tomu věnovat volný čas.
Přál bych si funkční trvalý vztah, ale můj pocit svobody a touha si užívat jsou silnější.

Myslím, že rozporuplnost těchto tužeb je na první pohled zřetelná. Naše rozhodnutí jsou výchozí metou – v podstatě předem určující úspěch našich činů. Můžeme dosáhnout jednoho zlepšení a pak se vrhnout na další, ale dva protikladné cíle dosáhneme jen těžko.
Postupovat krok za krokem přináší mnohem větší šanci na úspěch. Proto dává smysl si položit otázku: Jaký je můj záměr a kam chci dojít?

Na stanovení přání není nutné vymýšlet všechny detaily např. zhubnout 23,416kg, ale aspoň vědět přibližný směr.
Opět, vydat se na sever přináší diametrálně rozdílné možnosti, než cesta na jih. Avšak díky stanovenému cíli nebude naše energie roztříštěná a dosažený výsledek se stane našemu zraku zřetelnější a my si budeme příště více věřit.

Ochota jít do neznáma

Jako u každé delší cesty i tady je dobré si uvědomit, že výsledek je v konečné fázi vždy nejistý. My dopředu prostě nevíme, jestli tam dojdeme. Dokonce se během cesty můžeme rozhodnout změnit směr, můžeme změnit cíl, můžeme cokoliv.
Ovšem jak už bylo zmíněno na začátku, život je principiálně změna a jestliže se o ní nepokusím vědomě, nerozhodnu se pro žádný směr, budu přesto v pohybu trochu jako papírek letící větrem, unášen do všech možných koutů a měněn životními událostmi, okolnostmi i samotným časem.

Zároveň je tato nejistota nejčastějším důvodem lidské pasivity i couvání, neboť většina z nás chce přesně vědět: “Co se stane, když tu změnu udělám? Jak budu potom vypadat? Kam mě to přivede?”
Dopředu to ale nikdy říci nejde. Nebo určitě né přesně. Celá hra života by pak postrádala smysl.

Nedá se vyčíslit, kde všude se změna v životě projeví.

Vnější s vnitřním

Naše nitro tvoří tuto realitu, tedy vnější svět a to je jedním z důvodů, proč mluvíme tolik o hledění do sebe. Není to hlavní podmínka pro život, mnohem spíše je to svobodná volba, ale z našeho pohledu je to volba, díky které se život stává lehčím a smysluplnějším.

Když se podívám do sebe a určím, která vlastnost by mi usnadnila/ulehčila život např. více trpělivosti – můžu najít původ mojí prchlivosti a transformovat ji.
Jestliže se budu chtít zbavit třeba strachu z výšek a podívám se, čeho se to vlastně bojím (navíc pokud bydlím v přízemí), je možné, že mě překvapí co objevím anebo že ten strach bude těžké zpracovat – ale nakonec to vždycky stojí za tu snahu! Přeci iracionální strach, strach z malé žáby, myši nebo pavouka, kteří mi fakticky nemohou ublížit, vyloženě vybízí ke zkoumání.

Uvěřit snadnému vysvětlení, kdy vnější svět určuje kým jsem a jak budu žít, vysvětlení typu “mám to geneticky dané” vytvoří iluzi, kdy mám pocit, že věci jsou dané, že vnější svět určuje kým jsem a nezbývá mi než čekat, jak mě události a to povětšinou ty těžké, taví a mění.
Budu měněna okolnostmi, ač si to přeju, či nikoliv. Ale hlavně, výsledná podoba mi vůbec nemusí být sympatická. Můžu mít pocit, že život si se mnou hraje a zmítá mě z jednoho břehu na druhý. Snadno můžu padnout do pasti pocitu oběti.

Uvolnění

Mnoho věcí přetavit lze. Dokonce valná většina. Mnoho strachů žít nemusíme.
Přeci jen je to náš život. A jak bychom se dívali na ptáčka v otevřené kleci, který nevyletí, protože tam venku by se mu mohlo něco stát? Neřešené strachy v konečné fázi vymezují naši vlastní svobodu.

Připomíná mi to příběh malého Nema, který až díky náhodě objeví širý oceán plný úžasných tvorů a zážitků, pozná sám sebe a potká se se svou odvahou. Vyroste. Je pravda, že se často ocitá na hraně života a smrti, potkává skutečná nebezpečí, ale základní otázka zůstává pořád stejná – buď chceme život žít nebo jej prostě přežijeme.

Každá výzva, kterou přijmeme a také každá změna, kterou projdeme, v nás zanechává zkušenost a obtiskuje v nás chuť naší síly. To jednoznačně vede k tomu, že následné překážky se stávají snazšími, protože my dobře víme, co jsme v minulosti překonali a dokázali.
Můžeme si vážit sami sebe a být na sebe hrdí. Nejsme oběti situace. Jsme tvůrci vlastního života a jak jej prožijeme záleží pouze na nás.

Dovolit sám sobě se změnit, s vírou, s důvěrou, že mi vesmír přinese to nejlepší, je klíčem. Pokud to nezkusím, výsledek neuvidím. Nikdy se nedozvím, co by se stalo kdyby…

Děkuji,
Silvia