Na tento článek hledám čas už několik týdnů. Tak to mi přijde nejvíc:)

A jak vidíte, nakonec jsem ho našla. Vytrvala jsem. A našla.

Nejraději bych celému fenoménu věnovala tisícistránkovou knihu. Tak se naopak omezím jen na pár slov. Někdy příště víc.

Kde na to bereš čas? Dostanu občas dotaz. A vlastně nerozumím.
Tam, kde my všichni? Nebo znáte někoho, kdo nemá 24hodin denně? Má víc? Nebo má snad méně?

Záleží přeci jen a jen na nás, čemu, komu, budeme NÁŠ čas věnovat. Dokonce si dovolím tvrdit, že ani nic jiného nemáme.
Snad kromě energie. Čas a energie jako základní koření života. Sůl a pepř.
Den a noc.

Stejně jako ve známém filmu, kde hrdinové chodí po světě a na rukách jim tikají hodinkové náramky s jejich časem, se občas pro změnu ptám já: Copak vám netikají?

Samotný čas považuju za skvělého přítele. Pokaždé, když potkám překážku, problém, vím, že díky němu, díky jeho věčné přítomnosti, ji můžu překonat.
Kdy?
No právě teď.

V jeho objetí je útěcha vždycky. Každou věc, kterou si přeju vylepšit, změnit, odstranit, zušlechtit... můžu udělat teď hned. Čas je tady pořád! Bez výjimky. Čeká, až budu chtít.
A díky němu mohu jednoduše kdykoli.

Cokoli si přejete. Na cokoli se připravujete. O čemkoliv sníte. Správný čas je TEĎ.
Teď.
Teď.

Děkuji,
Silvia