Proč jsme se inkarnovali, čili vtělili do tohoto světa? Na planetu Zemi? Musí to mít přeci nějaký dobrý důvod?

Jsme tady. Máme tělo. Máme jméno. Umíme mluvit a vše kolem nás samotných často i popsat.
Máme touhy. Třeba i konkrétní cíle. A v momentě, když se před námi, na té naší cestě objeví překážka, spustíme myšlenkový mechanismus.
Přemýšlíme nad řešením. Hledáme dveře, které by šly otevřít.

Někdy se tak zavaříme, že nemůžeme spát. To řešení nám pořád uniká. Vše, co vymyslíme, má nějaké malé “ale”. Mnohdy i větší.

A přitom všichni bez výjimky, máme v sobě obrovskou moudrost, která ví, co máme dělat. Ví to vždy. Nikdy nespí. Je ochotna s námi kdykoli komunikovat. Je podporující. Absolutně milující. A navíc, když se jí dotkneme, cítíme se výborně.
Deprese mizí. Zoufalství se rozplyne. Strach i váhavost se stávají pouhými slovy.

Tak proč je tak těžké k ní dojít?

Mezi tímto prostorem stojí překážka, která je tak úžasná a téměř dokonalá, jednoduše proto, že ve skutečnosti překážkou není. Tou překážkou je naše falešná identita.
Ego.
Přesně ta složka, která v momentě, kdy promluvíme, dostává zelenou.
Kdybychom ji mohli zahlédnout, uviděli bychom dým s mávající personou namalovanou na papíře. Uviděli bychom obličej, jenž se neustále mění. Hologramový obličej věčné proměny.

Čím víc času jsem v tomto těle, tím více mám pocit, že vzdálenost, čas i realita jsou prostě relativní a jejich prožitek subjektivní. Protože ač mi může nadpis tohoto textu připadat sebevíce absurdní, pravidelně se dívám na skutečnost, že těch necelých 40cm se někdy zdá nepřekonatelně daleko.

Samotný život od narození, až po smrt, je cesta. Jak dlouho bude trvat, je dáno našimi rozhodnutími, ať již těmi minulými nebo současnými. Taky osudem. Karmou. Okolnostmi.
Ovšem jestli během něj ujdeme, tu nejdelší cestu na světě, cestu z hlavy do srdce, záleží jen a jen na nás.

A v momentě, kdy se aspoň na chvíli ocitneme tam dole – v srdci – pokaždé s údivem hledíme na něco, co ale velmi dobře víme, od počátku počátků.
Všechno má řešení. Všechno je možné. Cesta existuje. Láska proudí.

Je jedno, jestli se tam propadneme při pohledu na malé roztomilé štěně, když zrovna spěcháme na autobus. Není důležité, že nás do citu dostal obraz dvou lidí, kterým ve filmu nezbývá víc, než pár posledních minut.

Jak bylo již mnohokrát řečeno:
“Na konci, jediná věc na které záleží, je, kolik jsi miloval.“

Děkuji.
Silvia