Četla jsem kdysi údaj, že od počátku vzniku Země, není na planetě ani o kapku vody méně nebo více. Je jí pořád stejné množství.

To znamená, že je tady stále ta samá voda. 

Ta, co pamatuje dinosaury a kromaňonce. Výbuchy sopek i oddělování světadílů. Nepředstavitelně krát se proměňující voda. 

Přišlo mi to neuvěřitelné.

Někdy v létě jsem odešla do jeskyně. Do mého prostoru velikého nic, ve kterém vždycky za několik let spočinu a procházím introspekcí.

Měním skupenství a stávám se tekutou. Každá moje buňka prochází změnou a já to dovoluji. Protože dnes už vím, že i když by moje mysl vymyslela tisíce důvodů k panice – mám přece něco tvořit, někam směřovat a hlavně něco dělat! – vím, že pokaždé této metamorfóze, přijdu nová.
Jako když se had svléká z kůže. 

Voda nese nepřeberné množství informací. Je tvárná. Živá. A my jsme přeci ze 70% právě vodou 🙂 Voda je magický element schopen okamžitě reagovat na své okolí a zrcadlit, cokoliv přichází, svojí řečí, proměnou tvaru, chuti, barvy, vibrace i schopnosti vyživit nebo zahubit.

Bruce Lee rád říkal: “be water my friend”. 
Buď vodou příteli.

Myslel zřejmě její tvárnost. Schopnost se adaptovat na jakoukoli situaci. Transformovat se. Přinést krystaly lásky a vytvořit nejrozmanitější obrazce “vloček”. Najít cestu i tam, kde ji ostatní nevidí. Kapku po kapce opracovat skálu. Roztrhat ledovým objemem tvrdý kov. Zachránit pár doušky život vyprahlému zvířeti.

A tak jsem se tam zase odešla. Do tmavého prostoru, kde se téměř nic nenachází, nikdo tam nemluví, nic se tam nehýbe, zdánlivě je v podstatě prázdný a přesto se do něj periodicky, jednou za X let vracím. Do toho prostoru velikého nic.

Ve skutečnosti se nejedná o promarněný čas. Metamorphosis probíhá a čím jsem starší, tím více si uvědomuju, jak moc jsem za ni vděčná.
Ustrnout a neměnit se. Nejít dál směrem vývoje, ke konci, který je začátkem, ke svobodě, jež přestavuje osvícení, by bylo mojí skutečnou smrtí. Tohle je jen fáze. Jen otázka času.

Ustrnutí není skutečným zastavením.

Dnes už si uvědomuju, že je fází proměny, po které tolik toužím. Měním se zase o malý kousek v lepšího člověka. Postupuju do jiné reality. Moje řeč, slova, která používám, gestikulace, jídlo, pohyby, preference hudby a filmů, názory i vhledy, vše prochází kolem života.

Vzpomínám na Gandalfa a jeho pád do propasti, tváří tvář před děsivým démonem. Bylo mi nějakých dvanáct a hodně jsem jeho zánik oplakala. Nebyla jsem si jistá, zda mne jeho následný návrat, v podobě Gandalfa bílého, těší nebo ne. Byl jiný. Nový. Ale já přeci milovala jeho starou podobu. Tu šedou.

Většinou máme tendenci milovat to známé. Minimálně u blízkých osob, o kterých jsme přesvědčeni, že je známe, jsme schopni říci: “ty ses změnil“. Ta samotná věta je přímo výtkou.
Je to přirozené. Přejeme si, aby všechno zůstalo neměnné, neb mi to máme rádi, takové jaké to je TEĎ. Pokud se cítíme šťastni, přejeme si, aby to tak již zůstalo na pořád.

To že jsem zastavena (samou sebou). Že cítím neochotu cokoli tvořit. Jít nějakým směrem. Přinést cosi hodnotného do života. Je požehnáním.
Nezbytná introspekce, ve které můžu odpočívat. Prostě nedělat NIC. Cítit se nestabilní, tekutá, nevědět přesně, kým jsem a DOVOLIT to.

It always seems impossible… until it is done.
Vždy to vypadá nemožné… dokud se to nestane.

Zkušenost mi šeptá, že jen čas ukáže, kterým druhem vody budu. Všechna skupenství jsou přeci jedinečná. Všechna v sobě nesou celý vesmír. Jednota i světlo je přítomna v každé bytosti bez výjimky.
Teď už jen zůstat, nehnutě, až do konce. Na podzim je třeba nechat plody dobře uzrát:)

Ze tmy děkuji,
Silvia