Každý z nás si pod tímto pojmem představí něco jiného. Jak se tedy dotknout skutečného významu? Nabídnu vám jeden z možných pohledů.

Už samotný pojem obsahuje dvě slova – sebe a hodnotu. Z čehož je tedy patrné, co sebehodnota vyjadřuje.  Abychom se k ní přiblížili, budeme potřebovat ještě další definice – sebevědomí a sebeúctu.

Opět by bylo na začátek dobré zmínit, jaké rozdíly mezi nimi vnímáme. Z našeho pohledu nás tyto definice vedou k jednotlivým vrstvám, stručně řečeno. Opět se dotýkáme světů duše, ducha a těla.

Dovolím si začít v podstatě od konce. Sebeúctu si projevuji, pokud respektuji své potřeby a také, jak jinak, jestliže si projevuji náležitou úctu. Úhlů, ze kterých se na toto dá dívat, je skutečně velmi mnoho. V našem pojetí říkáme, že si člověk projevuje patřičnou úctu, pokud si všímá a bere ohled na niterné pohnutky své duše.

Z vyšší perspektivy, z pohledu duše, se totiž jedná o cosi, co má velkou váhu a navíc přetrvá v pro nás nepředstavitelném časovém úseku. Navíc, úcta sama o sobě vyjadřuje přímé spojení s pokorou – dokáži projevit patřičnou úctu, jedině když mám patřičnou pokoru. 

Ctím se tím, že si všímám toho, co cítím. A samozřejmě se jako následek podle toho i chovám. Citům věnuji pravidelně pozornost, díky tomu je nastolena zdravá komunikace s mou duší a já vím, proč tady jsem i proč jednám, jak jednám.

Nikdo mě nemusí přesvědčovat o té či oné pravdě a já v sobě necítím pochybnosti, zda je moje cesta “správná“. Vím, že je.

A hned v návaznosti by bylo dobré definovat sebevědomí, které krásně obsahuje právě pojem vědomí/ mysli/ducha a je snadné si představit, že člověk, který jej má, si je vědomý sebe, vnímá své vnitřní části a chápe jejich vzájemné interakce.

Ještě podrobněji bych se však dívala na skutečnost, že mentální odraz vědomí, poukazuje často na lásku k vědomostem. A jako vždy, pokud sebevědomí nevychází z našeho nitra, ale je dosahováno množstvím vědomostí, stáváme se zranitelnými neboť se nám kdykoli může stát, že o tyto vědomosti přijdeme. Buď stářím, prostě začneme zapomínat nebo v čase, kdy se svět neustále mění, a my se honíme, abychom měli „naše vědomosti“ dostatečně aktualizovány, abychom šli s dobou. Anebo máme sebevědomí pouze v několika oblastech a v situacích, kdy neprokazujeme dost specializace, se cítíme nedostateční.

Sebehodnota by se potom dala chápat jako nejhrubší z těchto tří, jako veličina, která má přímý vztah s hmotou. Docela snadno bychom se na ni mohli podívat dle chodících výpisů z účtu nebo jednoduše z naší měsíční mzdy.

Člověk se sebehodnotou, která vychází z vnějších okolností, bude potřebovat hodně veliké auto nebo dům, případně drahé oblečení, šperky i dovolenou, aby dosáhl patřičného obdivu okolí a vyjádřil si tím sebehodnotu, kterou sám za sebe v sobě nenachází. A samozřejmě se bude o tyto statky i obávat, protože jeho niterný pocit je na nich přímo závislý. Nebude mu ani zdaleka jedno, co má zrovna na sobě a hodnotí tímto způsobem i své okolí.

Mnoho lidí slýchám říkat, jak je inspiruje Ježíš Kristus, ale v jejich pojetí sebehodnoty by v případě, že by nastala tato možnost a oni se s ním mohli naživo potkat, jednoduše by samotného Ježíše přehlédli. Přeci jen by před nimi stál muž v kristuskách a nějakém „pytli“ z hrubé tkaniny.

Chtěli by vidět někoho s perfektní pedikúrou, umytými voňavými vlasy, ve značkovém oblečení, a navíc, ve všech směrech dostatečně „úspěšného“, aby je mohl inspirovat. Jeho chudý oděv by v nich vzbuzoval nedůvěru a nebylo by možné jim přinést inspiraci ani životní moudra.

Pravděpodobně by skončili u některého římského či židovského hodnostáře té doby, který by jim byl materiálně schopen ukázat, k čemu je jeho učení dobré (oproti „chudému“ Ježíšovi), že pokud jej budou následovat, dosáhnou toho a toho. Měli by pro ně tolik žádaný důkaz, že jejich vedení opravdu funguje!

Čímž se opět dostáváme k sebehodnotě, která pramení z nitra. Jelikož vně není nic, co by nevyjadřovalo náš vlastní stav, je vcelku jasné, že nejen naše příjmy, ale i zdravotní stav, láska k našemu tělu, ochota dávat mu pravidelně čerstvé a kvalitní potraviny, dýchat čistý vzduch, koupit si oblečení, kosmetiku, nábytek, domov… v podstatě cokoli, co nás vyjadřuje, odráží, jak na tom jsme.

Druhá strana potom, kdy oceníme ostatní, nemáme problém zaplatit za službu, ať již řemeslníkovi za jeho práci, či jednoduše necháme dýško servírce nebo jsme v míru s hodinovou sazbou právníka – to vše poukazuje na naši vlastní sebehodnotu a to, jak si díky ní, dokážeme vážit ostatních a vidět jejich hodnotu v tomto světě.

Málo která věc nám bude připadat drahá, protože uvidíme kolik úsilí, času nebo energie její stvoření ve skutečnosti stálo. Budeme spíše mnohem víc posuzovat, zda jsme v našem případě ochotni si ji pořídit, jestli ji potřebujeme, udělá nám doopravdy radost, využijeme všechny její funkce a navíc, budeme moci zapojit racionální uvažování naší mysli, která nám krásně vypočítá, zda počkat s tímto nákupem (jestli třeba daná věc nebude za pár týdnů stát polovinu) nebo naopak s koupí bytu neotálet, protože nemovitosti stále rostou na ceně.

Zvyšování či lépe řečeno harmonizování naší vlastní sebehodnoty, se projeví zcela určitě v našem každodenním životě. Jediné, co považuji za důležité zdůraznit, je skutečnost, že pokud sebehodnota má přímou návaznost na hmotu a matérii jako takovou, jedná se o poslední článek, který se projeví.

To znamená, že veškerá změna nejdříve začíná na nehmotné úrovni a hmatatelný výsledek, po kterém mnozí tolik touží, přichází často jako poslední. Trpělivost a čas, který je v tomto případě potřeba, je velmi často v našem rychlém a výkonném světě považován přinejmenším za sprosté slovo.

Protože se často zabýváme zdravotními stavy, ať již našimi vlastními nebo lidí, kteří k nám přicházejí, i tady by bylo dobré zdůraznit, že naše tělo na fyzické úrovni projevuje vše, co má počátek na úrovni nehmotné.

A stejnou rovnicí je potřeba se dívat na vytouženou změnu k lepšímu, kdy transformace vnitřní příčiny vyžaduje čas, aby se mohla viditelně projevit na úrovni fyzické.

Přeci jen většina našich fyzických potíží narůstala během dlouhé doby ne-li let a do této rovnice patří i „náhodné“ úrazy, které se projeví zdánlivě okamžitě, ovšem jejich původ nikdy náhodný není.
           
Akutnímu stavu lze většinou ulevit velmi rychle, ale příčiny, které se takto projevují, jsou buď množného čísla nebo ta konkrétní fyzická oblast je natolik oslabená, že ji celá bytost používá jako výstražné tlačítko.

To znamená, že pokud v sobě máme velmi bolavá témata, která dlouhodobě nechceme řešit ani se jim věnovat, tak když „vyřešíme“ jedno z nich, protože se nám bolest v krku stala nesnesitelnou, může se během krátké doby objevit tato bolest znovu, ovšem bude se jednat již o nějaké jiné téma, stejně ne-li více palčivé jako to předešlé.

Z toho vyplývá, že se nám buďto fyzické problémy opakují neboť příčiny dlouhodobě přehlížíme, či naopak. Naše tělo-bytost si je dobře vědomé, že někdo rád hraje fotbal a když ho bude velmi bolet koleno, a navíc mu to znemožní dělat jeho oblíbenou činnost, zatne zuby a projde danou proměnou, i když by jinak měl tendenci toto šoupnout do nějakého kouta a počkat na vhodnější okamžik.

Takto se dostáváme k lidem, kteří nepochybují o řeči svého těla a chápou, že se jim nemocí snaží jejich (nejen) tělo něco říct a nejdou k úlevě relativně nejsnazší cestou, tedy sáhnutím po nějakém léku.

Všechny tyto tři pohledy jsou cestou ke svobodě, abychom mohli jednat podle svého citu a nemuseli se sami sobě za své činy nebo myšlenky omlouvat.

Stejně jako bychom měli být svobodní si koupit nebo prodat či si snad darovat, co si jen přejeme, jednoduše v souladu s tím, aby nás dané věci vyjadřovaly a my jsme nemuseli mít každý měsíc novou věc jen za účelem „zalepení“ si vlastní sebehodnoty.

Naše samotná existence je hodnotná, ať jsme v této chvíli čímkoli a vypadáme jakkoli.

Děkuju:)
Silvia