“Prosím tě, přiveď Nea ze stáje!” houkl na mě José.
To bude ten hnědý obr, pomyslela jsem si.
První týden vždycky trvá, než si zapamatujete jména všech. A koní bylo skoro třicet, k tomu dvanáct koček, šest psů, kozy a taky zajímavé výstavní slepice a králíci.
Zatočila jsem do spodní části pozemku a už z dálky přemítala, ve které stáji jsme ho včera nechali. Když jsem vešla do chodby, zalilo mne ticho. Zarazila jsem se a chvilku poslouchala, jestli uslyším aspoň přežvykování.
Nic.
Udělala jsem pár kroků a ve třetí stáji zahlédla můj cíl.
Neo stál v rohu a hleděl do zdi.
Zamlaskala jsem, ale ani se nehnul.
“Neo, fešáku,” vyslovila jsem do prázdna, protože ani tak nezareagoval. Nic. Ani pohyb ucha.
Vešla jsem tedy dovnitř a tělu bez ducha navlékla ohlávku a vykráčela s ním ven.
S tímto pojmem jsem se poprvé setkala právě u něj. Vypnutý. Odevzdaný. Nepřítomný. Nespolupracující. Robotický.
Nádherný hnědák, jehož oči laskavostí přetékaly, ale mnohem častěji nabízely pohled zcela prázdný.
Shut down popisuje většinou koně, kteří buď zažili velmi tvrdé zacházení anebo jednoduše nikdy nebyli chovateli vyslyšeni. Pokud nemohou uskutečnit ani jednu ze svých dvou přirozených cest, ve strachu buď utéct nebo zatlačeni do kouta, bojovat, volí nakonec tu třetí. Vypnou se.
Možná vás napadne, jaký by měl zdravý kůň být?
Samozřejmě mají různé povahy, ale zájem o okolí, o ostatní koně, o vůně, jistý druh zvídavosti, který pomáhá překonat strach… jít směrem k životu, k přátelství, k socializaci s celým světem, chuť si aspoň někdy ve studeném ránu zacválat, projevit nesouhlas nebo jen odpovědět ržáním jinému koni. To jsou jedny z mnoha projevů.
Dovedla jsem ho až ke spodnímu napajedlu. Ránem se slunce lesklo na kamenech jako poklad a roje mladých vážek se honily mezi listy kapradin.
Zahleděla jsem se do kopců, které se probouzeli spolu se mnou. A pak jsem k mému překvapení ucítila koňskou tlamu, hledající cestu pod mou paži. Teplo nozder vytvářelo příjemnou vlhkost a já se bála dýchat s nimi, abych Nea nevyplašila.
Slzy mi zcela zakryly výhled.
“Děkuju. Děkuju,” hučela tichem moje mysl.
Odvedla jsem ho k Josému s pocitem prožitého tajemství. Když jsem mu předávala otěže, spěšně jsem na Nea pohlédla. Opětoval mi pohled mrknutím.
To víme jen my dva.
Za celé ty měsíce, kdy jsem mu čistila kopyta nebo hřebelcovala hřívu, se ke mě přitulil mnohokrát.
Uzdravení ale nenastalo. Avšak ty drobné krůčky říkaly, že tam uvnitř v hloubi srdce, ten nevinný Neo pořád je. Říkali, že málo může být někdy více.
Vnitřní frustrace z neřešitelné situace byla v jeho příběhu tak silná, že organismus zvolil vypnutí, aby nezkolaboval. Jednoduše záchranná brzda. Duše bez těla, které ještě pořád dýchá.
U Nea bylo těch zklamaní během let stovky a “vypínal” své citlivé vnímání tak často, až v tom vypnutí zůstal defacto napořád.
Jiskra v oku vyhasla. Nadšení k životu zmizelo.
Ostatní koně jej zařadili přirozeně do spodních příček hierarchie a i náš malý poník s tímto obrovským koněm snadno “pohyboval“. Řekla bych, že jej někdy až šikanoval.
Jenže roky ubíhaly. Já jsem pořád doufala, ze přirozené okolí a větší svoboda dokážou zažehnout tu jiskru, vnitřní oheň jeho duše a on se z té pustiny vrátí.
Občas přišel a stoupl si ke mě, hlavu opřenou o moje rameno. Přicházel sám a dobrovolně, přesto se k dalšímu kroku neodhodlal. Nakonec jsem ho viděla stárnout a tyto chvíle byli pořád výjimečné, až jsem pochopila, že nemůže dát víc.
I kdyby Neo uměl mluvit, možná by se rozhodl svůj příběh nechat a prostě o něm nevyprávět.
Setkám se občas s lidmi, kteří mi Nea připomenou. Hrubost jednaní jejich nitro zranila a pouze v jedinečných symbiózách momentů se v jejich očích rozzáří plaménky, které bych si tolik přála vidět pořád.
Vrátit se dovnitř a objevit oceán. Otevřít srdce. Uvidět svou velikost. Zahlédnout Boha.
To vše vyžaduje rozhodnutí, odhodlání a sílu.
Říká se, že jsme nebe. Všechno ostatní, je pouze momentální počasí.
Tak s nadějí čekám. Že třeba budou stezku důvěry a lásky následovat, i když se nikdy dopředu neví, zda se dokáží dostat až na její samotný konec.
Děkuji,
Silvia