Je to jeden z úhlů pohledu, který tady ve slovech nabízím. Ani jeden z těchto pojmů se nedá úplně zobecnit.

Dovolte mi začít strachem. Už jste ho někdy pocítili?
Jistěže.
Zajímavé na strachu mi rozhodně připadá, že je jen děsivou představou. A pokud je strach představa, zcela určitě se nachází v budoucnosti, minulosti anebo ve světě fantazie.  

Nejen malé děti se bojí tmy.

Ve tmě ztrácíme kontrolu a právě naše mysl dostává zelenou, a tak si může představit, co všechno se ze tmy vynoří. Jestliže tento prvotní impulz překonáme a posvítíme si baterkou do tmy, zjistíme, že cokoli nám připadalo tak hrozně nebezpečné nebo děsivé se pod světlem změní.
A navíc, pokud se tato situace bude opakovat, my se s každou další „tmou“ budeme schopni snadněji vypořádat.

Jak to myslím?
Především tak, že strach máme tendenci pociťovat, dříve nebo později, než se nějaká situace skutečně stane.
Představujeme si, co nám řeknou rodiče, až přijdeme domů – a jdeme pozdě – takže nás pokárají.
Bojíme se jít domů.
Představujeme si, co se stane, až řekneme šéfovi, že daný kontrakt nám nepodepsali – poníží nás nebo rovnou vyhodí – opět se bojíme. Představujeme si, jak moc bude bolet zásah zubaře – a pak jsme překvapeni, že za pár minut je vše hotovo.

Máme strach před veřejným vystoupením. Bojíme se, že se nám budou smát a my ztratíme tvář. Máme strach, ze ztráty zaměstnání. Máme strach, že zůstaneme sami. Máme strach, že přijde potopa, válka, sucho, katastrofa jakéhokoli rázu a máme strach ze smrti.

Strach prožíváme primárně před a po nějaké situaci.

Jeho počátek totiž tkví v nezpracovaném zážitku, který pravděpodobně obsahoval bolest a my se vlastně bojíme, že tuto bolest budeme prožívat znovu.
Nejčastěji je strach popisovaný jako zdravý signál, který nás má nepříjemné situace vyvarovat. S tímto můžu souhlasit, pokud mi strach bude dobrým sluhou, nikoli pánem.

Ale pokud bychom se byli schopni vydat po stopách strachu, až k jeho začátku, mohli bychom se tímto způsobem strachu zbavit navždy. A jak zmiňuji výše, příčinou strachu je téměř vždycky prožitá bolest.

Bolest je totiž na rozdíl od strachu naprosto přítomná.

Bolest cítíme a jako dobrý příklad nám poslouží právě bolest fyzická. Jestliže ji prožívám, často získá veškerou moji pozornost a ochota s ní cokoli udělat je obrovská. Jsme ochotni hory a řeky překročit, jen abychom se bolesti zbavili. Nedá se to totiž vydržet!

Je dobré si uvědomit, že příčina vzniku bolesti ještě předtím, než začala být nesnesitelná, posílala naší bytosti signály.

Snažila se na sebe upozornit.

Opět kdybychom se vraceli po časové lince zpět, dokázali bychom najít nitky, které mluví o tom, že jsme dostávali zprávy od našeho těla, mysli nebo duše, ale ignorovali je.

Platí to i v případě, kdy se nám stane nějaká nehoda a ta nastane velmi rychle. Není to plíživý projev bolesti, kdy postupně, pomalými kroky přicházíme o zdraví. Přesto, i nehoda má někde svůj počátek a nic se v tomto světě neděje náhodně. Vše má svůj důvod.

Jako příklad mohu uvést příběhy lidí, kteří zpětně děkují vážným nehodám, které je potkali a vědí, že to byl jediný způsob, aby se nakonec změnili. Jednoduše je nějaká rýmička k přehodnocení svého nitra nepřiměje.

Vývoj skrze utrpení je volba, jde to i jinak.

A pak se samozřejmě nabízí otázka, jestli potřebujeme prožívat bolest, ať už fyzickou nebo niternou, abychom byli ochotni se proměnit a přehodnotit naší situaci?
Skutečně si přejeme, aby náš vlastní vývoj pokračoval utrpením čili bolestí?

Myslím, že z lékařského hlediska se tyto kroky nazývají prevencí. Jestliže budeme o naši bytost pečovat, odmění se nám absencí bolesti v našem životě. A popravdě, je dost pravděpodobné, že jediné, s čím v celém vesmíru můžeme a máme možnost něco udělat, je právě a jedině naše vlastní bytost. Všechno a všichni ostatní se nacházejí mimo naše pole přímé působnosti.

Ostatně jak říká známé rčení, pokud chceš změnit svět, změň sám sebe.

Děkuji,
Silvia