Na první pohled je patrné, že se bavíme o svobodě a vůli. Abychom se dostali ke skutečnému významu, zkusme se podívat nejdříve na tato slova samostatně.

Jak se projevuje lidská vůle?

Vůle je, stručně řečeno, vyjádření vědomého postoje. Znamená to, že si musíme být vědomi, co a proč chceme. Potřebujeme vědět, co si vlastně přejeme. Jaký zastáváme názor. A je to naše individualita neboli ego, které je schopno projevit naši vůli.

Potřebuje k tomu ještě sílu, odvahu a velmi často i rozhodnutí. Protože bez nich, sice můžeme názor mít, ale jen těžko ho budeme prosazovat nebo vyjadřovat do vnějšího světa. Často se přeci říká, on má pevnou – silnou vůli.

Ale i tady se můžeme potkat s extrémem, kdy jednoduše člověk natvrdo prosazuje svoji vůli. Natvrdo myslím, navzdory všem. Bezohledně. Nejčastěji na základě nějakého přesvědčení, názoru, se kterým se právě jeho ego ztotožnilo a považuje jej za své. A tudíž i nabude dojmu, že účel světí prostředky.

A svoboda?

To je jeden z velice používaných pojmů. Dalo by se říci, že úzce souvisí s respektem a tolerancí neboť když jsem schopen poskytnout jiné bytosti svobodu, vyjadřuji tím zároveň respekt, který k ní chovám.

Ač to nemusí být na první pohled patrné, je svázaná s našimi hranicemi velmi výrazně. Sama o sobě vyjadřuje, co si můžu dovolit a zůstat přitom svobodný. Jak? Například, když se budu rozhodovat, jaké si koupím auto. Který typ si můžu dovolit a zůstat přitom svobodný? Kolik za něj mohu zaplatit, abych zůstal svobodný? Protože rozhodnu-li se koupit si auto, jež přesahuje moje možnosti (hranice), učiní mě nesvobodným, pokud se díky tomuto rozhodnutí budu muset omezovat v jiných věcech a splácet jej po mnoho let.

A bezbřehá svoboda, kdy se chci dotýkat extrému, nerespektuji žádné hranice ani řád, mě určitě v konečné fázi dostane do nesvobody. Nechci respektovat žádná pravidla, nechci se přizpůsobit nikdy a nikde. Dříve či později to bude mít za následek výrazné omezení z vnějšího světa. Jako příklad můžu uvést, že tento člověk skončí bez práce, protože odmítal pravidla a chodil notoricky pozdě. Nebo obcházel zákony, jako vyjádření jeho absolutní svobody, až jej to uvedlo do konfliktu s právním řádem státu.

Jak se tedy dívat na svobodnou vůli?

Pramení z naší duše. A naše duše zase pramení v Bohu. V nekonečné jednotě. Úplně nestručněji by se dalo říci, že jednání v souladu s naší duší je projevem svobodné vůle.

Přesto, že jsme se na začátku dívali na projev vůle skrz ego, svobodná vůle se může projevit přímo přes tělo, aniž by se ego dostalo ke slovu. Nejsnadněji je to viditelné v dobrovolném sexuálním aktu. Naše tělo projeví touhu po spojení, a aniž by tomu ego rozumělo (Tenhle člověk se mi přeci nemůže líbit! Vůbec to není můj „typ“!), překvapí nás proud vzrušení při setkání.

Avšak za důležité považuji i podmínku, která musí být splněna: Abych mohl projevovat svobodnou vůli, musím být dospělým člověkem. Neznamená to, že děti nemají nebo snad neprojevují svobodnou vůli. Ale pokud tak učiní, jejich vnější prostředí je omezí a ukáže jim hranice a podmínky, za kterých se může tato uplatnit.

Až v momentě, kdy se staneme dospělými, známe podmínky světa, ať už daného státu ve formě zákonů nebo zákonů fyzikálních a přírodních. A právě díky tomu, že odpovídáme za náš život my sami, dostáváme do rukou svobodnou vůli. S dospělostí přichází odpovědnost a ta se projevuje v nemožnosti zneužívat alibismus.

Protože nejčastější hra na „chci mít svobodnou vůli, ale nechci nést odpovědnost“ začíná právě alibismem.
Věty jako: „Neměl jsem čas.“ „Zapomněl jsem.“ „Jsem blbec.“
Říkáme je v momentech, kdy máme pocit, že jsme něco neměli v našich rukách nebo dokonce nemohli mít. Stalo se to bez našeho přičinění.

Jak většina z nás už ví, nic se neděje z holé náhody. A jestliže se rozhodnu podvolit se přesvědčení jiné osoby, poddám se rozhodnutí šéfa, nechám se kamarádem ukecat jít na koncert, který mě nezajímá – tedy vzdám se svojí svobodné vůle – často následuje hra na alibismus.

Hned ruku v ruce brzy pocítím naštvanost. Někam mě dotlačili. A tak můžu vzít buď roli oběti nebo viníka. Mohu obviňovat kamaráda, že je to jeho chyba anebo naopak mohu obviňovat sebe. A můžu to klidně i střídat.

Je velmi důležité uznat prvenství našich rodičů v rodové linii. A stejně tak je důležité, v jistý moment našeho života, svoje rodiče dorůst.

Mnoho domorodých obyvatel používá přechodové rituály z dětství do dospělosti. Myslím, že je to skvělý zvyk a zdůraznila bych pouze, že dospělost se neučí, dospělým se člověk stane. Dvanáctiletý kluk odejde s lukem do lesa a buď uspěj nebo zemře. Džungle ho neobdaruje časem navíc, časem na „zkoušku“. Může udělat chybu, ale z té se buď poučí nebo se pokusí její výsledek změnit (pokud to lze). Nebude chybu přesouvat na okolnosti.

A pak až v momentě, kdy se staneme dospělými, je nám umožněno nakládat se svobodnou vůlí. Dozráli jsme, pochopili jsme chod tohoto světa, a naši rodiče nám dál mohou dávat rady, ale nemohou za nás rozhodovat. Protože jak se říká, na konečné cestě, v ten poslední moment, budeme stát tváří tvář Světlu, Vesmíru, Bohu, jen a jedině my sami a vězte, že tam není prostor se na cokoli vymlouvat.

Pak je nasnadě otázka, naslouchám své duši a projevuji svobodnou vůli?

Děkuju:)
Silvia