Dostat se až k pojmu, kterému říkáme vnitřní síla, půjde jistou oklikou. Takže se prosím nedivte, že se nejdříve zeptám, jestli se cítíte krásní? A také, zda víte, že krásní jste?

Když se takhle ptám, poprosím o skutečný pohled do svého nitra a odpověď, jenž připustí, že ač nemusíme zapadat mezi všeobecně přijímanou představu krásy, my se tak cítíme.

Proč tedy volím, tuto zdánlivou okliku, abychom se mohli dívat na vnitřní sílu?

Je to vlastně vcelku prosté. Je to z toho důvodu, že pokud jsme ochotni připustit naši vlastní krásu, zároveň tím vyjadřujeme ochotu dívat se na naši jedinečnost.

Úplně všechno a úplně každý, o kom můžeme říci, že je krásný – ať už se bavíme o věci nebo živé bytosti – splňuje současně předpoklad, že je jedinečný.
Dokonce i červená růže, se kterou většina z nás bude snadno souhlasit, se stává krásnou právě pro svoji jedinečnost. Může sice zapadat do škatulky nějakého druhu, ale její schopnost nás zaujmout a přivést až k blízkosti jejich květů, je dána ochotou projevit svou jedinečnost.

Není růže jako růže, ač na první pohled mohou vypadat velmi podobě.

Příkladem mi mohou být lidé, kteří fyzickou krásou neoplývají, přesto jsou považování za velice krásné bytosti. Jedním z mých oblíbených je určitě Jack Nicholson, o kterém slušně lidé říkají, že má charisma. Ovšem šarm a charisma jsou jen projevenou krásou neboli jedinečností.

Téměř všechno, o čem bychom řekli, že je to úžasné (tedy krásné), ať už se bavíme o sportovním výkonu, zvláštní hudbě nebo snadno zařaditelném nevšedním uměleckém díle, projevuje svoji jedinečnost a tím
se stává krásným.

A právě díky přiznané jedinečnosti, se můžeme dostat k výše zmiňované vnitřní síle. Pokud se dokážeme podívat na všechno kolem nás, jako na jedinečnou existenci, měli bychom být schopni
se takto podívat i sami na sebe.

Tímto způsobem se dostaneme do svého nejhlubšího nitra, do našeho nejčistšího středu, ve kterém pramení veškerá neutuchající síla.

Není důležité, zda ji nazýváme Bohem, Středem, Zdrojem, Absolutnem nebo třeba Vesmírnou silou. Mnohem důležitější je si tuto skutečnost uvědomit a dovolit sami sobě ji neustále projevovat.

Snadným měřítkem našeho projevu by byla každodenní síla.
Můžeme se ptát, jestli v tuto chvíli „mám sílu“?
Protože cítit se „při síle“, cítit se dobře a to v každém okamžiku našeho života, je doopravdy možné, navíc žádoucí. Vyjadřuje se tím naše ochota projevovat vnitřní sílu, která pramení v samotné existenci všeho, co je a tato je v pravdě nevyčerpatelná.

Je to dokonce tak prosté, že pokud se cítíme unaveni, když ráno máme jít do práce, pravděpodobně neděláme činnost, která by nás podporovala. Stejně jako se „najednou“ můžeme cítit unavení, jestliže se chystáme navštívit někoho, s kým se musíme velice proměnit, abychom spolu dokázali vyjít.

Když jsme sami sebou, jsme plni tvořivé síly.

Příkladů by se našlo mnoho. Tato rovnice tvrdí, že pokud konáme činnosti, které nás podporují a naplňují, umožňují nám se projevit, jakým opravdu jsme nebo třeba chceme být, máme na ně sílu. Ukazujeme ze sebe to nejlepší v nás a díky tomu se chvíli můžeme cítit unaveni, ale přesně jak tvrdí Banksy: „Jestliže se unavíte činností, naučte se odpočívat, nikoli ji ukončit.“

Samozřejmě, že všichni potřebují střídat aktivitu s pasivitou, tedy konání s odpočinkem. Jistý rozdíl zde však je a značný. Po dlouhé, prospané noci, se můžu cítit unavený, jednoduše proto, že činnost, která je ráno přede mnou dělat prostě nechci.

Je jasné, že nezbývá, než si přiznat pravdu, ač se třeba našemu okolí nemusí zamlouvat. Náš život, pramenící z projevu naší vnitřní síly, bude vždy zajímavější a hlavně veselejší, než život, ve kterém se budeme přizpůsobovat a měnit, podle žádostí našeho okolí.

Jsme jedineční našim příběhem, našimi zkušenostmi, našimi odstíny a tato unikátnost si zaslouží úctu. Važme si sami sebe.
Nikoho takového jako jsme my sami, nikdy nepotkáme.



Děkuju,
Silvia