O velikých moudrých očích

Je to o očích. O křišťálově čistých očích, na které nikdy v životě nezapomenu.

Bylo mi skoro třicet a cítila jsem se být na samotném začátku. Unavená letním žárem, jsem pomalu kráčela mezi olivami a pod nohami mi povstával prach vyprahlé země, který zároveň znemožňoval vidět ostře.
Za jedním stromem jsem zahlédla pohyb, podobně jako v mém nitru schovávající se stín.

Indi odfrkla a já před ní hodila hromádku sena. Hezky pod strom. Její dlouhá hříva sahala téměř na zem a stříbrně se leskla horkým dnem.
Přišla jsem o ni pečovat, vyčesat větvě a listy, ostré šlahouny i bodláky z ocasu. Přesto se mi hlavou honilo tisíce myšlenek, víc než bylo trnů v jednom stéble.
Pokaždé, když jsem se chytila negace, zvedla hlavu a upřeně se na mě podívala.
V myšlenkách jsem ztrácela realitu. Nevnímala jsem sílu tahu hřebene, ani pohyb větru, natož tlak, jenž ve mě pomalu narůstal.

Volila jsem obhajobu: "...počkej, jenže ono to není tak jedno...duché!"
Poslední slovo jsem ani nestihla doříct. Indi znovu odfrkla, pohodila hlavou a odklusala nesouhlasně mezi ostatní koně.

Cítila jsem se tak vyčerpaná, že jsem ji ani nešla znovu hledat. Vnitřní drama mi zatemnilo den a já šla raději dělat něco jiného. Už mě nechce ani kůň, pomyslela jsem si, opět pěkně sebelítostivě.

Den za dnem, mi byli koně zářivým zrcadlem. Ukazovali přesně to, co moje oči neviděly. A taky to, co vidět nechtěly.
Přicházíš s pochybnostmi, jestli s tebou půjdu do stáje. Tak tedy nepůjdu.
Přicházíš se vztekem, ponesu tlak a když už bude neúnosný, odcválám.
Přicházíš s vnitřním konfliktem, unavená vlastní bojem, budu zívat a nakonec prostě odkráčím.

Jejich laskavost byla nakažlivá. Nekonečná jako moře. Okamžitá jako život sám.
Kdykoliv jsem změnila vnitřní postoj, změnil se mi před očima i kůň sám. Z ospalého, v živého. Z odtažitého, v kontaktního. Z vyděšeného, v důvěřivého.

Veliké hluboké oči Indi mě provázely pořád. Byla v nich jiskra. Byla v nich výzva. Dívala se mlčky a přesto říkala: "Tak jak jsi na tom dnes? Dobrý? Budeme si hrát? Nebo chceš dnes raději vzlykat?"

A já potřebovala na uzdravení jen několik dlouhých let.
Tak jako se bělouš rodí téměř černý, aby postupně každým rokem zesvětlal, tak i moje nitro, pěkně pomalu, den po dni, světlalo. Kolem desátého roku je bělouš skoro bílý. Uvědomila jsem si, že tolik času uplynulo, když jsem jednou při rozbřesku uviděla Indi radostí cválat. Na volno. Dovádět jako hříbě. Vybízet mě ke hře a kontaktu. Nevyčíslitelný dar momentu.

Občas, když se ztratím. Když se zapomenu. Vyvstane mi před očima její silueta.
V pohybu, mezi větvičkami oliv výří prach a já cítím její pronikavý pohled. Ten laskavý, tichý obrys velikých očí, jenž mi říkají: "... tak co je? Chceš se litovat nebo si hrát?"

Vždycky mě přesvědčí bez přesvědčování.
Prostě vstanu a vyběhnu:)


Děkuji,
Silvia

Archivy

Kontakty

Silvia       +420 775 362 796
Martin     +420 777 153 648
E-mail:     skalacenterinfo@gmail.com

FIO účet: 2901754458/2010

Jsme na sítích:

Copyright 2024 © All Rights Reserved