Není to tak dávno, kdy jsme se doma zabývali otazníky, které v nás zůstaly uchovány z předešlých vztahů,
ať už partnerských nebo přátelských. Chtěli jsme opravdu vidět, jestli jsou staré příběhy už uloženy
ve složce „vyřešeno“ anebo v podstatě jen ustupují v čase, přestože nejasnosti přetrvávají.

Vezměte si jako příklad kohokoli, s kým jste měli srdečný vztah, ale z jakéhokoli důvodu se již nevídáte.

Pokud při pohledu na daného člověka není přítomná palčivá bolest ani hněv, rozešli jste se například díky jiným životním cestám, bude tento pohled snazší.

A teď se pokuste uvidět – prvotní zranění – jedná se o křivdu, která pod povrchem klidu, chtě nechtě existuje, ve smyslu: mrzí mne, že nešel/nešla stejnou cestou jako já

Na stejné vlně

Toto prvotní zranění poukazuje na skutečnost, že se v našem denno denním životě vídáme především s lidmi, kteří vnímají svět podobně jako my, jsou ochotni nám potvrdit, že naše názory jsou správné
a my říkáme: „rozumíme si“.

Úplně doslova by se dalo říci, že si vybíráme právě takové osoby, které s námi souznějí a jsou ochotny
nám připomínat, že jsme správně.

Jsem tady úplně správně. Jsem dobře.

Mnoho z nás si to vysvětluje jako hledání pochopení, porozumění, již zmíněného souznění,
a také jako „bytí na společné vlně“ – jednoduše všechny tyto pocity nám jsou příjemné a máme
tendenci je vyhledávat.

Stejné požadavky má i přítel

Samozřejmě je nasnadě si uvědomit, že podobně ne-li stejně, to má i druhá strana. Také si přejí být přijati, přejí si potvrzení z naší strany, že chápeme jejich jednání, že víme, proč jsou takový, že rozumíme jejich pohnutkám i požadavkům a v neposlední řadě, že si myslíme, že jsou jedni z nejlepších, nejpravdivějších
a nejúžasnějších osob na světě.

A tady se konečně dostáváme ke zranění, které zmiňuji na začátku.

Říkám mu prvotní, protože je téměř identické pro každého civilizovaného člověka. Každého z nás,
jež si vytvořil více či méně funkční osobnostní formu, tedy ego, kterým se projevuje a prezentuje
do vnějšího světa.

Rozpůlená mysl

Pro představu bychom se mohli dívat na rozdělenou hemisféru, levou a pravou, kterou na západě tak rádi vyzdvihujeme. Jejich rozdílné funkce, tendence, jednoduše dělení.

Tato ochota vstupu do duality vytváří naše neurotické ego. To ego, jež říká, jsi takový a taková.
Možná i pravdivě se snaží popsat, jací jsme.

Ovšem jakýkoli popis automaticky znamená i příslušný opak:

jsem hodný – jsem zlý
jsem velkorysá – jsem skoupá
jsem odvážný – jsem zbabělý
jsem laskavá – jsem odtažitá

Jedno bez druhého nemůže existovat. Ať už se rozhodnu identifikovat se kterýmkoli vznešeným pojmem, v mojí druhé, stínové části, se okamžitě vytvoří ekvivalent a ten, což je vlastně zdrojem naší bolesti,
se nekontrolovatelně projeví v našem životě, samozřejmě většinou když to nejméně čekáme.

Ti z nás, kteří dospěli k jistému druhu sebereflexe, si v čas uvědomí, že „zlý“ člověk, se kterým se setkám,
je mým zrcadlem a skutečně mi dokazuje, že já jsem vědomě „hodný“.
A nakonec někteří z nás dokáží vidět i realitu, která vytáhne našeho „zbabělce“ na světlo světa,
abychom si mohli prožít nejen naší odvážnou vědomou složku, ale také tu potlačenou – zbabělou.

Černá a bílá

Rozpůlení naší mysli vytváří vědomé a nevědomé části, a abychom mohli jako lidé fungovat, ať už si to přejeme či ne, musíme krmit obě.

Tedy dokud budu o sobě mít živené přesvědčení, že jsem taková/takový, musím v životě prožívat i protiklad, v rámci zachování rovnováhy vesmíru. A v tom polaritním světě není možné, aby jedna fungovala
bez té druhé.

A tak tedy, na cestě za šťastným, naplněným životem, přicházejí překážky, které v malých dávkách vyživí „toho nepřijatelného“ nebo jej ve velkých rozkolech doslova „nakrmí“.
To poznáme snadno, na vypjatějších, vyhrocenějších situacích. Tam se vyživý nevědomá – potlačená část – a bude potřebovat úměrně tolik potravy, nakolik jsme schopni ji dlouhodobě potlačovat.

Bílo šedá

Ochota si připustit, že statický pojem – jsem tohle – nikdy nemůže být pravdivý neb vše se neustále mění, je zároveň východiskem, ukazuje na řešení.

Jedině když v sobě najdeme náš největší strach – nejhorší stín stínů – monstrum, které známe většinou s pocitem „odjakživa“, můžeme si připustit jeho existenci a vidět, že aktivně žijeme i jeho protipól.

A díky tomu můžeme vykročit na cestu k jeho sjednocení. Můžeme prolnout světlé s temným, sjednotit rozdělené a vstoupit do vztahů – mileneckých, přátelských, rodinných i pracovních – naplněni.

Jestliže nebudeme, klidně podvědomě, vyžadovat od našich protějšků důkazy o naší dobrotě, ochotě, srdečnosti, inteligenci nebo třeba pravdivosti, nebudou nuceni, opět klidně podvědomě, nám čas od času ukazovat druhou stranu – jen z lásky k nám – protože od blízké osoby to cítíme většinou mnohem lépe,
než od cizího člověka.

Snadné řešení

Jestliže připustím, že moje existence ze samotného principu nemůže být černo-bílá a tedy už vůbec ne bílá, jak si většina z nás přeje – přiblížím se pravdivému tvrzení, které říká:

v tuto chvíli se rozčiluju
teď se chovám laskavě
jednám v afektu
projevuju se otevřeně

Malá změna perspektivy, kdy měním skutečnost JSEM na SLOVESO, mi dovoluje vnímat pravdivost.
Že záleží na okolnostech, na mém konkrétním rozpoložení, únavě i intenzitě tlaku, který zrovna prožívám
a podle toho můžu jednat, jak nejlépe v ten okamžik dokážu.

Mojí čestnou snahou se může stát právě touha, co nejčastěji jednat pravdivě – potažmo pozitivně –
a v každém okamžiku mého života se snažit přiblížit ideálnímu stavu. A v neposlední řadě se netrestat, když se mi to zrovna z jakéhokoli důvodu nepodaří.

Přeji vám z celého srdce objetí flexibility, která umožňuje být jakýkoli a zároveň žádný, jednoduše podle prožívané chvíle.

Děkuji,
Silvia