Každý lidský život je jedinečný. Velmi často plný zvratů. Zkoušek. Bolesti. Výzev. Radosti. Lásky. A neočekávaných momentů. Vždy, když mi někdo dovolí do jeho světa nahlédnout, mám pocit, že lidské příběhy prostě nemají konce:)

Myslím, že žádný schod před kterým stojíme není větší ani menší, než ten následující. Dokonce není ani menší čí větší, než trápení jiného člověka.

Používáme a známe velké množství cest k uzdravení, především vnitřních stavů a bolestí. Přesto je mezi nimi jedna, která se tyčí, jako hora v Himálaji a hledí do veliké dálky, klidně, vědoma si své velikosti.

Tou cestou nazývám přijetí.

Jestliže každá životní zkouška, může být vyřešena okamžitě, proč nám mnohdy trvá celý život jí projít?
Protože na většinu situací máme názor. O většině “věcí” si něco myslíme. Jsme přesvědčeni, že by to mělo být takto. Anebo jinak. A věříme tomu tak moc, že bychom se byli ochotni za naši pravdu nejen bít, ale třeba nechat i upálit.

A teď si představte tu kacířskost, když si dovolím tvrdit, že záleží jen na nás, jak dlouho trpkost, bolest, křivdu a nespravedlnost poneseme.

Je úplně jedno, co se nám přihodilo! I kdyby se jednalo o nejhorší představitelnou věc – situaci, vždy je v ní náš kus, tedy naše odpovědnost (a ano, uznávám, mnohdy nevědomá), díky které jsme tuto situaci vytvořili. Ať už se chceme naučit, pochopit anebo pohlédnout na něco z jiného úhlu, ať nám to má třeba přinést směr vývoje… důvodů může být nespočet, žijeme následek našich předešlých činů.

Tyto řádky však patří zázraku přijetí. Ten zázrak spočívá v jednoduchém a přesto těžkém kroku. Mohu o něm psát cokoliv, ale dokud si to nezkusíte, neprožijete, budou to pořád jen prázdná slova.
Tak pojďte:)

1. Představte si jakoukoliv situaci, která vám byla nepříjemná. Cokoli. Ponížení od šéfa. Ublížení od rodiče. Pomluvu. Křivdu. Krádež. Lež. Podvod. Nemoc. Prohru. Apatii. Nepochopení. Hrubost. Bezradnost. Strach. Dluh. Nespravedlnost.
Zkuste si představit něco konkrétního.

2. Na chvíli se zastavte. Ponořte se do svého srdce. Do nitra vaší nádherné Duše. Do citu. Do Bytí. Do BOHA.
A tu situaci přijměte.
Klidně si v sobě potichu řekněte: “Přijímám, že se to a to stalo. Beru za to svou odpovědnost… všechnu, která mi náleží.”

Nic víc není třeba!
Že změna nastala, že se to skutečně stalo, poznáte snadno. Většinou si popláčeme. Je nám líto, že jsme to nesli tak dlouho. Že jsme si ubližovali.
Jednoduše to poznáte, protože to ucítíte.

Přijetím mizí okovy, pomyslná pouta, jenž drží starý příběh v našem životě, drží jej při životě. My jej našim nesouhlasem, názorem, že to mělo být jinak, vyživujeme. Velmi často o něm i mluvíme. Připomínáme si jej. Lpíme na něm.
Přijetím se “to” rozpustí v jsoucnu. Projdeme pomyslnou branou. Sandonoriko nás neroztrhá. A na té druhé straně, už můžeme žít bez toho. Odpustili jsme. Pustili jsme to.

Cokoliv na světě, co vás tíží, trápí a možná vám nedá spát, můžete pustit.

Takhle to zní možná příliš snadno, než aby to byla pravda. Třeba až primitivně.
Mysl si často udělá rychlý názor.
Snadnější je to zkusit. Mít skutečný prožitek. Je to opravdu klíč, který otevírá možnosti ke svobodě, ze všech pout, o kterých jsme přesvědčeni, že nás drží.

Přijetí je jako výhybka. Otevře novou cestu. Přestřihne pouta a díky tomu můžeme mít novou, jinou, lepší zkušenost, z toho krátkého výletu zde na Zemi, kterému říkáme život:)

Děkuji,
Silvia